REKOLEKCE KNĚŽÍ PRAŽSKÉ ARCIDIECÉZE: Obnova radosti z kněžství

Podcast:

Dne 10. dubna 2025 se uskutečnila kněžská rekolekce pražské arcidiecéze s tématem „Obnova naší radosti z kněžství“, inspirovaným biblickými texty Iz 61,1–9 a Lk 4,16–21. Rekolekci vedl P. Radek Vašinek, spirituál pražského semináře.

Vám, drazí, chceme prostřednictvím této zprávy nabídnout několik myšlenek z tohoto setkání. Věříme, že mohou být povzbuzením i pro vaši víru, modlitbu a každodenní křesťanskou cestu.

Setkání bylo prostorem modlitby, bratrského sdílení a vnitřního usebrání. Uvažovalo se nad texty mše svaté Missa chrismatis, které každoročně obnovují vědomí kněžské identity a poslání. V centru stála výzva k návratu ke zdroji radosti – ke Kristu.

„Kněžství je láskou Ježíšova srdce,“ připomněl P. Radek slova sv. Jana Maria Vianneye. Kněz je světlem a solí světa, vzácným pokladem, který Kristus povolal, aby se stal prostředníkem jeho milosti. Tato výsada však není pýchou, ale pozváním k pokoře a odevzdanosti.

„Aby se Ježíš dostal do Jeruzaléma, posloužil si oslem.“ Tak i my – kněží – jsme jeho nástroji. Jednoduchými, každodenními, ale potřebnými. V této pokoře se může Boží moc projevit naplno.

Zvláštní důraz zazněl u svátosti smíření. „Svátost smíření je klíč do nebe,“ říkával don Bosko. Kněz je svědkem důvěry, s jakou lidé vyznávají své hříchy. A právě tam může sám zakusit Boží milosrdenství. Smíření je paschální dar – dar, kterým vzkříšený Kristus začíná nový život svých učedníků.

Slova proroka Izaiáše – „Dám jim věnec místo popela, olej radosti místo smutečního rouchla“ – zazněla jako poselství naděje. Tato radost není povrchní. Je to radost těch, kdo slouží, milují a doufají. Jednoho dne ti, jimž sloužíme, budou stát po našem boku před Božím trůnem.

Nechyběla ani výzva ke společenství. Tam, kde chybí bratrství, přichází kříž. „Dávejte si pozor jeden na druhého,“ píše apoštol Pavel. A sv. Karel Boromejský nás varuje: „Máš na starosti péči o druhé, ale nezapomínej na sebe.“

Bdít nad sebou není sobectví, ale základ věrné služby. Potřebujeme se jako kněží navzájem. Potřebujeme žít církev. Vztahy mezi námi je třeba chránit a obnovovat. Protože nejsme jednotlivci – jsme bratři.

„Od smutných tváří, Pane, osvoboď nás,“ volá sv. Terezie z Avily. Být svědkem Kristovy radosti i uprostřed kříže – to je síla kněžského svědectví.

A kde se tato radost rodí? V modlitbě.

Modlitba je místem uzdravení, místem světla, místem života. Jako kněží jsme často nuceni být vším možným – organizátory, správci, psychoterapeuty. Ale nejvíce jsme povoláni být odborníky na modlitbu. Modlitba je boj, říká katechismus, ale i síla, která proměňuje.

Modlitba má nakažlivou moc. Když se někdo v našem okolí modlí, nemůže nás to nechat lhostejnými. Modlitba je místo, kde se máme o sebe opírat. Nebojme se požádat druhého o modlitbu. Když někdo vysloví moje jméno před Pánem, děje se něco hlubokého.

Máme privilegium být u svatostánku. Trávit čas před Kristem. Jen tak – mlčky.
„On se dívá na mne a já se dívám na Něj.“

Svatý otec František nás povzbuzuje: „Buďte u svatostánku. I kdybyste usnuli, nevadí – buďte tam.“

Zvláštní prostor patřil i liturgii hodin. Když se modlíme breviář, modlíme se s celou církví. Je to jako lázně pro duši. Modlitbu si lze vychutnat. A přes její rytmus se po špičkách přibližujeme Kristu. Muži modlitby se nestáváme přes noc – ale skrze věrnost, ticho a milost.

Zazněla i výstraha před sebelítostí, kdy se středem stává naše „já“. Ale středem má být Kristus. On ví o každém našem vlasu. Člověk touží po povzbuzení a ocenění – ale pravá radost nemůže přicházet zvenčí. Musí proudit od Pána. A pramení ve chvíli, kdy konečně pochopíme: „Bůh mě má rád.“

A právě tehdy přichází radost, která není hlukem, ale světlem. Tichá, pokorná – a přitom spolehlivá.

Radost je spolehlivým znamením Boží přítomnosti. A klíčem k této radosti je důvěra v Boží prozřetelnost.