ZAMYŠLENÍ NA BÍLOU SOBOTU

Podcast:

Zamyšlení:

Dnes neuvažujeme o žádném konkrétním evangeliu, protože je to den bez liturgie. Společně s Marií, jedinou, která po tragické smrti svého Syna zůstala pevná ve víře a naději, se však v tichu a modlitbě připravujeme na oslavu svátku našeho osvobození v Kristu, tedy na naplnění evangelia. Časová shoda mezi smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána a každoroční židovskou oslavou Pesachu, připomínkou osvobození z egyptského otroctví, nám umožňuje lépe pochopit pocit osvobození, který přináší Ježíšův kříž – nový velikonoční Beránek, jehož krev nás chrání před smrtí.

Další méně nápadná, avšak významná časová souvislost se týká týdenního židovského svátku „Šabat“. Začíná při západu slunce v pátek, kdy matky v rodině rozsvěcují světla v každém židovském domě, a trvá až do soumraku v sobotu. Připomíná, že po dokončení stvoření, po tom, co Bůh z ničeho stvořil svět, sedmého dne odpočinul. Chtěl, aby člověk také sedmý den odpočíval – jako poděkování za krásu Stvořitelova díla a jako znamení smlouvy lásky mezi Bohem a Izraelem. V židovské liturgii šabatu je Bůh vzýván jako ženich Izraele. Šabat je dnem, který vybízí všechny k přijetí Božího pokoje, jeho „šalomu“.

A právě tak, po bolestné práci kříže, „tvůrčí proměně, v níž je člověk znovu utvářen“, jak říká Kateřina Sienská, začíná Ježíš svůj odpočinek v okamžiku, kdy se rozsvěcují první světla šabatu: „Je dokonáno“ (Jan 19,30). Dílo nového stvoření je dokončeno: člověk, kdysi zajatec zapomnění hříchu, se stává novým stvořením v Kristu. Byla uzavřena nová smlouva mezi Bohem a lidstvem, kterou už nikdo nikdy nezruší. Od této chvíle může být každá nevěrnost smyta krví a vodou, které vytryskly z kříže.

V Listu Židům čteme: „Božímu lidu stále zbývá sobotní odpočinutí“ (Žid 4,9). Naše víra v Krista nám k němu otevírá přístup. On nám dává pravý odpočinek, hluboký pokoj – nejen na jeden den, ale na celý život. Ať je to naděje v nekonečné Boží milosrdenství, jak nás k tomu zve Žalm 16: „Mé tělo odpočívá v bezpečí, neboť mou duši neponecháš v podsvětí.“ Ať se s novým srdcem připravíme radostně slavit svatbu Beránkovu a zcela se oddáme lásce Boha v Kristu.

Myšlenky k dnešnímu evangeliu:

• „Jakou představu mohl mít člověk o Bohu dříve, kromě snad nějakého modlářského obrazu, který si vytvořilo jeho vlastní srdce? Bůh byl kdysi nepochopitelný a nepřístupný, neviditelný a zcela neuchopitelný. Ale nyní chtěl, abychom jej mohli poznat. Jak se to stalo? Tím, že ležel v jeslích, kázal na hoře, modlil se v noci a visel na kříži…“ (sv. Bernard)

• „Božská temnota tohoto dne, tohoto století, které se stále více stává jedním dlouhým bílo sobotním, promlouvá k našemu svědomí. Skrývá v sobě cosi utěšujícího. Smrt Boha v Ježíši Kristu je zároveň výrazem jeho radikální solidarity s námi. Nejtemnější tajemství víry je zároveň nejjasnějším znamením naděje bez konce.“ (papež Benedikt XVI.)

• Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Avšak díky spojení, které si osoba Syna zachovala se svým tělem, nedošlo k posmrtnému rozkladu jako u jiných, protože „nebylo možné, aby zůstal v moci smrti“ (Sk 2,24) a proto „božská moc uchránila Kristovo tělo od porušení“. O Kristu se může současně říci: „Byl vyrván ze země živých“ (Iz 53,8) i: „Mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení“ (Sk 2,26-27). Ježíšovo vzkříšení „třetího dne“ (1 Kor 15,4; Lk 24,46) bylo toho znamením, protože se předpokládalo, že rozklad začíná od čtvrtého dne. (Katechismus katolické církve, par. 627)