ZAMYŠLENÍ NA SOBOTU 4. POSTNÍHO TÝDNE

Evangelium:

Když někteří ze zástupu slyšeli Ježíšova slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí zase: „To je Mesiáš!“ Ale jiní namítali: „Copak přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud David pocházel?“ Proto kvůli němu došlo v zástupu k roztržce. Někteří z nich ho chtěli zatknout, ale nikdo na něho nevztáhl ruku. Služebníci (velerady) se vrátili k velekněžím a farizeům a ti se jich zeptali: „Proč jste ho nepřivedli?“ Služebníci odpověděli: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil.“ Farizeové jim na to řekli: „I vy jste se nechali svést? Uvěřil v něho někdo z předních mužů nebo z farizeů? Leda jen tahle luza, která nezná Zákon – kletba na ně!“ Jeden z nich, Nikodém, ten, který už dříve přišel za Ježíšem, jim namítl: „Odsoudí náš Zákon někoho, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá?“ Odpověděli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane.“ A každý se vrátil domů. (Jn 7,40-53)

Podcast:

Zamyšlení:

Dnešní evangelium představuje různé reakce, které vyvolala slova našeho Pána. Janův text nám nepřináší žádná slova Mistra, ale zmiňuje důsledky toho, co řekl. Někteří ho považovali za proroka; jiní říkali: „To je skutečně ten Prorok.“ (Jan 7,41). Ježíš Kristus je skutečně „znamením, kterému budou odporovat“, jak řekl Simeon Marii (srov. Lk 2,34). Ti, kdo naslouchali Ježíšovým slovům, vůči nim nezůstali lhostejní, a to až do té míry, že v tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, „došlo kvůli němu v zástupu k roztržce“ (Jan 7,43). Odpověď strážců, kteří chtěli Pána zatknout, vystihuje podstatu věci a ukazuje nám moc Kristových slov: „
Žádný člověk nikdy tak nemluvil. “ (Jan 7,46). Jako by říkali: Jeho slova jsou jiná; nejsou to prázdná, vychloubavá slova, plná pýchy a klamu. On je „Pravda“ a jeho způsob mluvy tuto skutečnost odráží. A pokud jeho slova vyvolávala v posluchačích úžas, jeho činy budily ještě větší obdiv a údiv, ale také kritiku, pomluvy a nenávist… Ježíš Kristus hovořil „jazykem lásky“: jeho skutky i slova ukazovaly hlubokou lásku, kterou cítil ke všem lidem, zvláště k těm, kteří nejvíce potřebovali pomoc. Dnes stejně jako tehdy jsme my křesťané – a musíme být – „znamením odporu“, protože nemluvíme a nechováme se jako ostatní. Tím, že napodobujeme a následujeme Ježíše Krista, musíme také používat „jazyk lásky a milosrdenství“, což je nezbytný jazyk, kterému ve skutečnosti můžeme všichni rozumět. Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est napsal: „Láska – caritas – bude vždy nezbytná, i v té nejspravedlivější společnosti (…). Kdo chce lásku odstranit, připravuje se na odstranění samotného člověka.“

Myšlenky k dnešnímu evangeliu:

„Kořenem tajemství spásy je ve skutečnosti vůle milosrdného Boha, který se nechce smířit s nepochopením, selháním a bídou člověka.“ (papež František)

Ten, který byl Synem Božím, se stal Synem člověka, aby se člověk, přijatý do Slova a obdařený adopcí, mohl stát synem Božím.“ (svatý Irenej z Lyonu)

Mezi jeruzalémskými náboženskými představiteli nebyli tajnými Ježíšovými učedníky jen farizej Nikodém nebo vážený Josef z Arimatie; vždyť kvůli Ježíšovi vznikaly rozpory už dlouhou dobu, takže v předvečer jeho utrpení může svatý Jan o nich říci, že „mnoho v něj uvěřilo“, i když dost nedokonalým způsobem (Jan 12,42). Není na tom nic překvapivého, uvědomíme-li si, že po letnicích „také velké množství kněží … přijalo víru“ (Sk 6,7) a že „někteří z farizejské strany“ se stali věřícími. (Sk 15,5) (Katechismus katolické církve, par. 595)